Už jsem nechtěla obětovat práci všechno

Být v práci v pohoděByla devadesátá léta a já byla na startu svého profesního života. S příchodem zahraničních firem na náš trh se začaly otevírat netušené možnosti a já měla jasno: Chci pracovat pro zahraniční společnosti jako manažerka a dotáhnout to co nejvýš. Pokud možno tedy úplně nejvýš…

Byla jsem připravena pro svoji kariéru udělat opravdu hodně

Studovala jsem knihy jako „Jak se stát manažerkou“ a „Jak napsat životopis“ či „Jak uspět na pohovoru“. Zdokonalovala jsem svoji angličtinu. Chodila jsem na kurzy práce na PC. Svůj životopis jsem snad stokrát předělala (což nebylo tak snadné jako dnes, z počátku to bylo na psacím stroji, později na počítači, který jsem doma, jako většina lidí, neměla). Trénovala jsem s kamarády pohovory, pečlivě jsem se připravovala v češtině i v angličtině.
Začala jsem studovat na vysoké škole ekonomii.

A vyšlo to!
Začala jsem jako zástupce ředitele supermarketu Delvita. A pak jsem byla v maloobchodě celých 15 let. A stoupala jsem. Ředitelka supermarketu, pak jinde regionální manažerka, pak ředitelka provozu (řídila jsem skoro 500 lidí v prodejnách po celé republice).

Byla jsem  na vrcholu, ale …

V práci jsem byla pořád, od rána do večera. Na telefonu dostupná o víkendu, i na dovolené. Přes den v kanceláři, na poradách nebo v terénu. Večery patřily schůzkám se zahraničními manažery nebo vytváření prezentací, reportů dlouho do noci a ráno nanovo… Zůstat doma v posteli s chřipkou? Ani nápad! Nadopovat se léky a šup do práce!

Práci jsem podřizovala úplně všechno… Nežila jsem, jen jsem pracovala. Dřela jsem, abych dosáhla výsledků. Abych nezklamala svého šéfa. Aby kolegové viděli, že to dokážu. Žádný úkol jsem neodmítla, žádný cíl si nedovolila nesplnit.

Byla jsem čím dál unavenější, podrážděnější, nespokojená… Pořád pod tlakem, ve stresu. Začala jsem mít zdravotní problémy, moje trávení mi přestávalo fungovat. Mohla jsem jíst jen suchou rýži…

Nemohla jsem už takhle dál. Nechtěla jsem. Cítila jsem se jak vymačkanej citrón. V neděli večer se mi pravidelně dělalo špatně. Do práce jsem musela nutit, neměla jsem z ní radost. Ani z úspěchu, ani z peněz, které jsem vydělávala. Ale nebyla jsem schopná s tím něco udělat. Vždyť o tuhle kariéru jsem tolik stála, tolik jsem pro to udělala!

Pak se v mém životě stala smutná událost, která mi paradoxně pomohla.

Janě, manažerce z mého týmu, našli nádor na mozku. Zemřela. Bylo jí 30 let.

Z jejího pohřbu jsem se vrátila do kanceláře. Měla jsem přeci hromadu práce… Otevřela jsem počítač. Koukám do něj, neschopná něco dělat. A najednou si říkám: „Co tady vlastně ještě dělám? Chci takhle vážně žít? Co kdyby tohle byl poslední den mého života, chtěla bych ho prožít takhle?“ Zavřela jsem počítač a jela jsem domů.

Druhý den jsem dala výpověď… i když jsem ještě neměla jinou práci.

Ulevilo se mi.
Uzdravila jsem se.
Odpoutala jsem se a byla schopná zase poslouchat sama sebe.

Jak být v práci v pohodě

Vím, jak to (ne)chci!

Ještě jsem nevěděla, co budu za ty dva měsíce dělat, ale věděla jsem, že nechci podnikat. Neměla jsem tu touhu, ty ambice. Chci být dál zaměstnanec, chci pracovat v obchodě a vést lidi. To mě baví. Ale jak to udělat, abych za pár let na tom nebyla úplně stejně? Unavená, vyčerpaná, znechucená..

Tehdy mi došlo, že to záleží jenom na mně. Jenom já rozhoduji o tom, jestli se nechám prací vyšťavit nebo ne. Jenom já rozhoduji o tom, jestli budu na telefonu o dovolené nebo ne. Jestli budu dělat svoji práci s respektem sama k sobě nebo se uštvu. I jako zaměstnanec mohu být svobodný člověk.

Uvědomila jsem si, že mám pro zaměstnavatele hodnotu. Mám co nabídnout a dělám svoji práci dobře. Dokážu jim dodat výsledky, které potřebují.

Pak už jen stačilo si jasně říct, co chci a co ne. Co dovolím a co ne. Nastavit si svoje mantinely, svoje hranice. Stát si za sebou a umět říci NE.

Tak jsem přistupovala ke svým dalším zaměstnáním. A moji nadřízení to akceptovali. Protože já jsem si za tím stála. A od prvního našeho setkání jsem to dávala jasně najevo.

Byl to pro ně fér obchod. Já jim dala k dispozici svoje zkušenosti, schopnosti a dovednosti, které přinesou potřebné výsledky a peníze. Oni mně můj díl svobody.

 

A proč už nejsem zaměstnanec, proč teď podnikám?

Svoboda v práci mi umožnila vidět dál. Dala mi odvahu riskovat a nebát se neúspěchu.
Byl to jen další krok. A přišel, až když jsem byla připravená ho udělat. Ano, v podnikání jsem ještě svobodnější, než jsem byla v práci. Ale taky přijímám mnohem větší riziko.

Možná, že jste teď v situaci, jako jsem byla před lety já. Vaše práce vás už nebaví, nenaplňuje, možná vás i deptá. Ale necítíte se na to jít podnikat. To je v pořádku. Nemusíte. Můžete prostě jen dělat dobrou práci.

Můžete být ve své práci spokojení a svobodní. Stačí jen udělat první krok.

Hezký den.
Jana Bártíková
Průvodce na cestě k dobré práci

 

Přijďte na mé on-line vysílání, kde vám prozradím, jak se znovu těšit do práce.  MÍSTO ZDARMA JE PRO VÁS ZDE >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Chcete i vy žít svůj jedinečný příběh? Inspirujte se... Příběhy jedinečnosti

  • Jaký důvod brání vám?

  • Být či nebýt na LinkedIn?

    Toť otázka... Přečtěte si ebook a budete vědět, k čemu a jak vám největší profesní síť může pomoci... la-ebook.png

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky

  • Spojme se na LinkedIn!

    Doctors Online