Rozhovor: Z banky do Běžecké školy a na titulku Muscle&Fitness

Po 11 letech práce v bankovnictví přišlo vyhoření. Bylo jen otázkou času, kdy odejde. Zkusila se i vrátit, ale nešlo to, a tak přišel čas na skutečnou změnu. Ta ale nepřišla ze dne na den. Kromě vlastního podnikání se svým mužem si Dana Škorpilová (56), která má vždy úsměv na tváři, splnila i dlouholetý sen – v roce 2015 se přihlásila do výzvy Muscle&Fitness, kde soutěžila se ženami o 10 let mladšími a… Vyhrála!

Dano, jakou roli ve vašem životě hrál a hraje sport a fitness?

Já jsem jako dítě vlastně ani moc sportovec nebyla. Pamatuju se, jak jsem ve škole zápasila při “těláku” snad se všemi disciplínami. Tu jedničku mi museli dávat jen proto, aby mi nekazili výzo se samými jedničkami :-). Na kole jsem se naučila jezdit až v 11, plavat dokonce až ve 13 letech, na lyžích to dodnes moc neumím.

Když mi bylo 27, šly jsme s kamarádkou zkusit “nějaké nové cvičení” do tělocvičny na Březové. Jednalo se o kruhový trénink, tedy cvičení postupně na několika stanovištích, se kterým se tehdy teprve začínalo. Hrozně mě to chytlo, asi poprvé v životě mi něco opravdu šlo! A šlo mi to tak dobře, že si mne zanedlouho vybrali kluci z vedlejší posilovny, abych chodila cvičit s nimi, že mám pro silové sporty evidentně předpoklady. Od té doby se posilovna a fitness staly mou láskou.

Pocit, že si pomocí cvičení se zátěží doslova a do písmene socháte postavu, mě dodnes fascinuje. Poté, co jsem zesílila na těle i na duchu, jsem začala zkoušet spoustu dalších sportů (jízdu na horském kole, různé druhy aerobiku, ricochet, plavání, fitbox…), ale láska k železu je zatím stále jediná, která vydržela až doteď. A vzhledem k tomu, že naše firma se jmenuje Běžecká škola, je vidět, že sport a fitness hraje v mém životě roli opravdu velkou!

Ptala jsem se hlavně proto, že jste se před lety objevila na obálce Muscle&Fitness. Jak se vám to podařilo?

Bylo to v roce 2015 a já jsem se tehdy rozhodla, že si vítězství v každoročně vyhlašované soutěži Do formy o největší přeměnu postavy za 3 měsíce dám jako dárek ke svým 55. narozeninám.

Sledovala jsem výsledky soutěže v časopisu několik let, než jsem se odhodlala, ale pak už jsem nekoukala napravo ani nalevo, protože nic jiného než vítězství a titulka pro mne nepřipadalo v úvahu :-).

Hrozně moc jsem chtěla dokázat sobě i ostatním, že když se chce, tak to jde, i když jsem v kategorii soutěžila se ženami o 10 let mladšími. A podařilo se!

I když sportujete, tohle je přece jen něco jiného. 3 měsíce jste na sobě makala, abyste vyhrála. Co to přesně obnášelo?

Protože je to časopis pro fitness a bodybuilding, hodnotí se změna postavy vždy z tohoto hlediska, nejde tedy apriori o prosté zhubnutí, vždy tam musí být nějaká sportovní přidaná hodnota. Takže jsem si našla trenérku a třikrát týdně jsem pod jejím dohledem cvičila v posilovně, až ze mne pot stříkal (někdy tedy doslova).

Trošku jsem se divila, že budu trénovat jen třikrát, ale Jana měla doma čerstvé mimino a víc času na mne prostě neměla. Nakonec jsem byla ráda, že cvičím jen třikrát, protože tréninky byly tak náročné, že jsem zbytek dní nutně potřebovala k regeneraci :-).

Postupně jsme k silovému tréninku přidávaly i kardio, a upravovaly samozřejmě stravu. Zajímavé na tom je, že jsem nikdy (ani těsně před závěrečným focením) nemusela počítat kalorie, musela jsem jen dodržovat tzv. makra, tedy podíl jednotlivých makroživin (bílkoviny, sacharidy, tuky). Jedla jsem takovou “měkkou” kulturistickou stravu, tedy maso, ryby, vajíčka, zeleninu, ovoce, z příloh rýži, brambory, quinou, pohanku, jáhly, ovesné vločky, taky mandle a ořechy… ale to jsou stejně věci, které bychom měli jíst všichni, takže jsem si nijak omezovaná nepřišla.

Poslední, třetí měsíc přípravy už jsme i tzv. vlnily, tedy používaly jsme systém cyklování sacharidů. A také už tak náročné tréninky ještě zintenzivnily, takže na závěrečné focení jsem se opravdu těšila!

Nikdy jsem neměla nadváhu, přesto se mi podařilo během tříměsíční přípravy zhubnout cca 6 kg, hodně ubrat na tuku a naopak přidat na svalech. Na tělesných mírách to udělalo dohromady 34 cm dolů, a to jsem rozhodně neskončila jako anorektička!

Tenhle úspěch byl tím prvním impulsem k větší životní změně?

Ne, to ne. To už byla spíš osobní satisfakce.
Mám totiž velmi známého (druhého) manžela ultramaratonce, trenéra, autora knih, kterého spousta lidí obdivuje, a já jsem si v našem manželství pořád připadala jako takový ten hezký, ale vcelku neužitečný přívěsek. Chtěla jsem ukázat jemu i jeho fanouškům, že ačkoli neběhám, umím něco, co zase neumí oni – a to se mi, myslím, opravdu povedlo.

Ale dřív jste byla oblastní ředitelka v bance. Jak se stalo, že jste jednoho dne banku vyměnila za Běžeckou školu?

To nebylo ze dne na den, tohle rozhodnutí zrálo dlouho.
Pracovala jsem v bankovnictví 11 let. V první i druhé bance na poměrně vysoké pozici. Po fúzi, kterou jsem pomáhala provést, jsem byla totálně vyhořelá. To nebylo dobré ani pro mne, ani pro zaměstnavatele. Bylo jen otázkou času, kdy se s vedením domluvíme, že odejdu.

Po odchodu jsem nevěděla, kam se vrtnout, a i po tom všem se mi hrozně stýskalo, takže jsem se tam ještě jednou vrátila… Ale nešlo to a musela jsem odejít definitivně.

Vzpomínáte si na reakce okolí, když jste se rozhodla definitivně odejít z banky?

Reakce lidí z banky byly různé.
Je totiž strašně těžké z tohoto kolotoče vystoupit, protože máte nějakou pozici, z toho vyplývající hmotné i nehmotné výhody, prestiž, nadprůměrný příjem, moc… takže tam většina zůstává, i když už jsou z toho „na nervy“, deptá je to, mají zdravotní potíže…

Já sice odcházela po vzájemné domluvě a v dobrém, ale vlastně mi nic jiného moc nezbývalo. Ale bylo dost lidí, kteří mi fandili a v skrytu duše asi i trošku záviděli.

A tehdy už přišel ten správný čas věnovat se Běžecké škole?

Ještě ne… Při odchodu z banky na jaře 2011 jsem jen chtěla dělat něco jiného. Vypadnout z té šílené soutěživosti, ohromného a stále se zvyšujícího tlaku na růst výkonů, nesmyslného bičování zaměstnanců ke stále vyšším prodejům…

Po několika měsících nezaměstnanosti, všech možných proher a totální osobní krizi, jsem v listopadu začala pracovat v jedné vzdělávací firmě. Už v květnu téhož roku založil Miloš (v té době ještě přítel, až od září 2012 manžel) s naším kamarádem Martinem Běžeckou školu s.r.o. a já v ní pracovala zpočátku jen na pár hodin, abych měla na přilepšenou k málo placenému zaměstnání.

Práce pro naši vlastní firmu přibývalo a já jsem nad ní trávila stále více času po příchodu ze zaměstnání, takže jsem si pak postupně zkracovala úvazek v zaměstnání a zvyšovala počet hodin v Běžecké škole.

V prosinci 2013 jsem se konečně rozhoupala a domluvila se s mým tehdejším šéfem, který se v mezičase stal současně naším kamarádem, že to prostě od nového roku zkusím na 100 % už jen ve vlastní firmě. Jsou to 3 roky a zatím jsem toho rozhodnutí nelitovala.

Co byl ten rozhodující okamžik jít do společného podnikání naplno a nesedět na 2 židlích?

Žádný takový okamžik nebyl. Já bych na těch dvou židlích seděla klidně dál.
Jsem Blíženec, ten dokáže sedět současně i na více židlích, než jen dvou:-)), ale můj muž si přál, abych se už věnovala naší firmě naplno. Můj tehdejší šéf nám fandil a chtěl mě podpořit, takže jsme dokonce vymýšleli i nějakou záchrannou variantu pro případ, že by nám to finančně prostě nevycházelo, abych si mohla alespoň nárazově přivydělávat u něj i nadále.

Naštěstí jsem této možnosti nemusela nikdy využít. I když v začátcích našeho podnikání byly měsíce, ve kterých jsme si po zaplacení všech odvodů neměli z čeho vyplatit výplaty, a žili jsme z úspor a toho, co můj muž vydělal jako OSVČ.

Co bylo nejtěžší překonat?

Při odchodu z mého posledního zaměstnání bylo pro mne nejtěžší přijmout riziko, že nám to nepůjde tak, aby nás naše firma uživila oba. Zas na druhou stranu to byla obrovská motivace pracovat tak, aby se to podařilo.
Rosteme pomalu, po krocích, ale pořád.

Co vám pomohlo na cestě za svým rozhodnutím?

To, že to šlo krok za krokem. Žádné náhlé rozhodnutí, protože ačkoli jsem v jednom velkém psychologickém testu ještě v bance vyšla k mému nemalému překvapení jako poměrně velký riskér, jsem podle mého docela srab. Odhodlávala jsem se fakt dlouho, asi dva roky… Pak mi pomohly stále se zlepšující výsledky naší práce a nakonec asi to nejdůležitější – bezmezná důvěra v nás dva.

Děkuji za supr rozhovor.

Pokud jste na rozcestníku a váháte, začněte jako Dana, krok za krokem, postupně. Anebo se hecněte a nekoukejte nalevo ani napravo a následujte svou cestu.

Ať tak či tak, mít průvodce se vždy hodí – první krok uděláme společně na živém semináři >>>

Přečtěte si také rozhovor: Mezinárodní firmu vyměnila za alpské svahy >>>

Přečtěte si také rozhovor: Výpověď mi otevřela cestu k podnikání >>>